Historie Taijiquan

Všechna tradiční čínská umění jsou ideově úzce spjata s prastarou čínskou kulturou, s jejími mýty, legendami, náboženstvími, ideologiemi, ambicemi a politikami vládnoucích tříd, a samozřejmě že i se sny, potřebami, aspiracemi i obavami běžných lidí.

Taijiquan v tom není výjimkou. Jeho kořínky sahají až do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Začneme tedy u nich a postupně se po nich dostaneme až do dnešní doby.

Čínské kulturní tradice

Časová osa čísnké historie
Časová osa čínské historie. Kredit Wikipedia

Jedním z důležitých kořenů Taijiquan je Taoismus. Prokazatelně vyrostl z děl tzv. klasiků žijících v pátém až druhém století př. n. l. Taoističtí klasici se však nenarodili v kulturním vzduchoprázdnu a myšlenkově čerpali ze silné a dlouhé tradice šamanismu, který od třetího tisíciletí př. n. l. až přinejmenším do doby taoistických klasiků silně prostupoval život tehdejších čínských obyvatel (Wong, 2011). Vlivy šamanismu jsou v Taoismu (a potažmo i v Taijiquan) vidět dodnes. Tak například až dodnes se při taoistických obřadech praktikuje tanec Velkého Yu - legendárního šamana a vládce, který možná žil (a možná, že také ne) někdy v letech 2200 až 2100 př. n. l. (viz Wikipedia). Tento tanec provázel Yua při jeho okružních poutích po nebesích, kde od bytostí tam žijících získával potřebné znalosti a schopnosti, které pak používal pro blaho svého kmene.

tanec Yu
Tanec Yu (Wong, 2011). Schéma kroků uvedené napravo se nazývá Kroky nebeského žebříku, a používá se k vynesení tanečníka do nebes. Schéma vlevo nahoře je mapou, jak se postupně krok po kroku a po zmenšující se spirále, dostat do souhvězdí Velkého vozu. A konečně schéma dole představuje konfiguraci souhvězdí Velkého vozu, a pomáhá tančícímu dostat se až k Polárce. Na samotném nápisu stoji „Metoda chůze po zemi a letu po celestiální síti”.

Baqua quan, k Taijiquan příbuzné bojové umění, se chodí, asi ne zcela náhodou, také do kruhu. Moje první sestava Taijiquan, kterou jsem se naučil, se jmenuje Sedm hvězd. Asi ne také náhodou.

Jsou lidé, kteří říkají, že myšlenkovým základem Taijiquan (a Baqua quan) je Kniha proměn a její trigramy. Určitě. Avšak Základem Knihy proměn je zase šamanismus.

Jak to?

Legendární Yu se uměl, jako každý správný správný šaman, proměňovat na zvířata a uměl s nimi rozmlouvat a ona mu odhalovala tajemství života a životní moudrost. Legenda praví, že jednou vylezla z řeky kouzelná želva a na jejím krunýři Yu uviděl vzorec popisující evoluci přírody a změn Universa. Vzorec Lo-shu se stal základem všech čínských věšteckých umění, tedy i Knihy proměn.

Lo-shu
Mystická tabulka. Kredit Wikimedia). Ve středu obrázku se nachází želva, která na svém hřbetě odhaluje tajemství přírody a vesmíru. Od toho pochází nejen numerologie, znamení zvěrokruhu, ale také i osm trigramů, které se nachází skoro na vnějším obvodu.

Důležitou součástí šamanismu byla péče o zdraví a dlouhý život a uzdravování nemocných. Z toho se vyvinula taoistická alchymie.

Již ve druhém století našeho letopočtu si zavedení čínští vládci (a bylo jich v té době požehnaně) začali do svých služeb najímat kouzelníky (Wu), kteří kromě věštění budoucnosti a rozmlouvání s duchy zvládali tzv. externí alchymii. Ta spočívala ve vaření kouzelných nápojů zaručující dlouhý a zdravý život, ideálně nesmrtelnost.

Je na místě podotknout, že důležitou součástí těchto nápojů byla správná kombinace Yin a Yang, měkkého a tvrdého. Nejen tedy na makro úrovni (voda na ohni), ale i na úrovni detailních přísad.

Po nějakých čtyřech stech letech si vládci povšimli, že pokud jejich paměť sahá, tak alchymisté a jejich lektvary jim nezaručují ani zdraví, ani dlouhý život, ale že to spíše vypadá, jako by tomu bylo právě naopak. Není divu. V té době byli oblíbenými přísadami do „nápoje zdraví a nesmrtelnosti” olovo (pevný kov se na ohni poměrně snadno mění na měkkou kapalinu) a rtuť (měkká kapalina, která i za normální teploty vypadá jako tvrdý kov).

Deklasovaní mocnáři se svému vymírání začali bránit a přistoupili k prevenci. Vydali nařízení, že kdo je nějak poškodí, přijde o hlavu. A alchymisté si začali dávat zatracený pozor. A to až takový, že v sedmém až desátém století buď pověsili řemeslo na hřebík, nebo přešli od externí alchymie na alchymii interní.

Externí a interní taoistická alchymie mají sice stejné cíle, zdraví a dlouhověkost (ideálně nesmrtelnost), ale zcela různé metody. Zatímco při externí se dělají lektvary reálně, při interní jenom jako: máte v břiše jako kotlík a oheň (jakýsi Dantian ve spodní polovině břicha), jako vrazíte do toho kotle životní esenci (jakousi šťávu Jing), ono se to jako začne vařit a jako pouštět páru (jakousi Qi), kterou pak s pomocí svého ducha (Shen) proměňujete na to, co potřebujete. A to je lepší životní esence (Jing), základ zdraví a dlouhověkosti. A když to takhle děláte pravidelně, jste jací? Správně, jste zdraví a dlouhověcí. A pokud ne? Tak jste to dělali chybně.

Interní alchymie
Interní alchymie. Kredit Wikimedia. V břiše se v Dantian vaří životní esence Jing, při tom se generuje pára Qi, která se dále upravuje a používá. Když se to povede, je z toho zdraví a dlouhověkost.

Trojice Jing, Qi a Shen se i v dnešní čínské kultuře propaguje jako „Tři poklady” (viz Wikipedia).

Podle dobových záznamů z roku 100 všechna tradiční čínská bojová umění té doby, a zcela bez ohledu na náboženskou víru, měkkost nebo tvrdost, používali pojmy Yin a Yang. Rozdíl mezi interními a externími bojovými styly je rozpoznáván až od konce devatenáctého a začátku dvacátého století (Green a Svinth, 2010).

Jak jsem již napsal, hlavním kořenem Taijiquan je Taoismus. Ale omezit Taijiquan jenom na Taoismus by bylo nemoudré. Jsou v něm patrné i jiné vlivy. Obsahuje i prvky Konfucianismu a do Číny importovaného Buddhismu, a v posledních sto letech byl docela dost ovlivněn i západní kulturou. Většinu však má Taijiquan stále v Taoismu.

Přesuňme se nyní od myšlení a interních procesů navenek, tedy k tomu, co je vidět. Tedy k Taijiquan, jako k bojovému umění.

Čínské tradice bojových umění

Legendy praví, že každé bojová umění Číny má své kořeny v nějakém tom osvíceném místě, v centru moudrosti a poznání. Těmi byly ve středověku kláštery. Říká se, že pramen všech čínských bojových umění začal prýštit v šestém století v klášteře Shaolin (česky Šao-lin). Jistě jste o něm slyšeli; v dnešní době je znám svými vrcholnými artistickými představeními.

Zhang Sanfeng
Zhang Sanfeng.

Legendy pak dále vyprávějí, že někdy ve 13. či 14. století se do Shaolinu dostal taoistický mnich Zhang Sanfeng (alias Chang San-Feng, Cheng San Feng, Chang Chun Pao, Chang Sam Bong, Chang Tung, Chang Chun-pao, Velký Mistr Chang, Nesmrtelný Chang, Zhangsanfeng, Zhan Sa-Feng, Zhan Jun-Bao, Yu-Xu Zi, Chuan Yee and Chun Shee). Nelíbilo se mu, že buddhističtí mniši nepoužívají při svých cvičeních taoistické principy. Takže vymyslel něco jiného; něco z čeho později vznikly tzv. měkké školy bojových umění, a to včetně Taijiquan.

Historici to všechno vnímají docela jinak.

Historické prameny hovoří o tom, že bojová umění nevznikala v klášterech, tedy na samém tehdejším intelektuálním „vrcholu” společnosti, ale v armádě a v sociální spodině společnosti (Ross, 2017).

Bojová umění se v Číně pěstovala v armádě minimálně již v době několika stovek let před naším letopočtem. Postupem času se od sebe začala odlišovat, takže již v desátém století existovalo 18 stylů čínských bojových umění (a 36 druhů zbraní). V šestnáctém století jich bylo napočítáno přes 40, a v roce 2006 přes 180 (Green a Svinth, 2010).

A jak se dostala bojová umění do sociální spodiny? Podle Rosse (2017) se běžně stávalo, že řadoví vojáci se po svém odchodu či zběhnutí z armády stávali zloději, lupiči, vyděrači, nájemnými vrahy, bodyguardy, násilnou (represivní i ochranitelskou) prodlouženou rukou místních vladařů, únosci, gamblery, pasáky, či potulnými herci.

Zkrátka a dobře personální základ bojových umění tvořili lidé ze společenské spodiny, pro které bylo násilí či alespoň jeho předvádění na jevištích základním způsobem obživy.

A ona „vznešená” dechová, spirituální a meditativní praktiky, které v čínských bojových uměních dnes vidíme, se do nich podle Rosse dostaly o celá staletí později, než tvrdí barvité romantické legendy kladoucí vznik bojových umění do klášterů.

O řadových vojácích a lidech ze spodiny společnosti se historie jmenovitě nezmiňuje. Historicky známými se stali občané alespoň ze středu společnosti. Vůdci civilních či náboženských spolků a organizací byli od nepaměti vyzýváni k pěstování bojových umění (Green a Svinth, 2010). V Taijiquan se prvním dobře dokumentovaným mistrem stal generál ve výslužbě Chen Wanting (*1580–†1660), civilní vůdce „své” vesnice. Tehdy totiž centrální moc nezasahovala do moci lokální, a pro ochranu vesnice zvnějšku a udržení nadvlády nad ní se v tehdejší divoké Číně bojové umění velmi hodilo. Kombinací svých předchozích vojenských zkušeností a kulturního zázemí vytvořil generál Chen Wanting bojové umění, kterému se dnes říká Chenův styl Taijiquan.

Prvních pár set let bylo toto umění úzkostlivě drženo jako tajemství rodiny Chenů. Prvním, který tuto tradici narušil, byl Yang Lu-chan (*1799–†1872), který na základě tohoto stylu vytvořil styl Yang. A z tohoto stylu později vznikl i styl Wu a Sun. Samozřejmě, že existují i jiné styly, ale základními jsou uvedené čtyři: Chen, Yang, Wu, Sun.

Když si jeden čte starší práce o Taijiquan, zjistí, že se v nich termín Taijiquan, ani Taiji moc nepoužívají. To proto, že toto bojové umění k tomuto názvu přišlo zvnějšku od třetí strany až někdy kolem roku 1850. Předtím se to nazývalo Bavlněnou pěstí, nebo Neutralizační pěstí.

Bojové umění Yang Lu-chana, zakladatele stylu Yang se ukázalo být v konkurenci ostatních bojových umění natolik účinné, že získal přezdívku Neporazitelný Yang a široký věhlas. Nakonec si jej někdy kolem roku 1850 pozval i sám císař na předváděčky.

Na jedné z palácových předváděček byl přítomen i palácový učenec Ong Tong-he, který v Yangově umění spatřil fyzickou manifestaci (拳= quan = pěst) staré tradiční čínské kosmologické filozofie Taiji (太極), což v doslovném překladu znamená „velká točna”. Taiji, velká točna, svými kruhovými pohyby vytváří z ničeho (čínsky Wuji) něco, a to něco je Yin a Yang. Což je zcela zásadní zásadní, protože další mixáží Yin a Yang vzniká, podle této filozofie, všechno.

Skutečnost, že explicitní propojení tohoto bojového umění s tradičním čínským kosmologickým pojmem Taiji je poměrně moderní, neznamená, že tam žádné propojení s čínskými konceptuálními systémy vůbec nebylo. Již jsem psal o tom, že pojmy Yin a Yang a pojmy interní alchymie se to v dílech o čínských bojových umění přímo hemží odjakživa.

Koncem devatenáctého století je situace taková, že umění Taijiquan je široce uznáváno jako velmi účinné bojové umění, které pěstují lidé, kteří mají boj jako důležitou součást svého života. Není známo, že by jej někdo cvičil pro zdraví, spiritualitu, nebo pro své povyražení.

Zásahy do tradic

Hned na začátku dvacátého století dostala bojová umění v Číně jeden pořádný zásah, a pak hned i několik dalších. Tyto vpravdě „morové rány” byly způsobeny těmito významnými historickými událostmi:

  • Boxerské povstání
  • Konec císařství a vznik Čínské Republiky
  • Občanská válka, Velký skok vpřed a Kulturní revoluce

Každý z těchto zásahů sám o sobě zásadně proměnil charakter čínských bojových umění: jejich nositele a studenty, jejich cíle, náplň a způsob jejich výuky. Důsledkem všech uvedených zásahů dohromady je, že v bojových umění Číny skoro doslova nezůstal kámen na kameni.

Boxerské povstání

V letech 1899—1901 zachvátilo Čínu proti-křesťanské (náboženské), proti-cizácké (nacionalistické) a proti-kolonialistické povstání vedené spolkem, kteří dostali název Boxeři. To proto, že mnoho jeho členů praktikovalo bojová umění. Nakonec Boxeři prohráli a zahraniční mocnosti vyhráli. Jedním z důsledků byly masové popravy boxerů, bez soudu a jenom na základě příslušnosti k rebelům (viz Wikipedia, Boxer rebellion). Odhaduje se, že v bojích a při popravách jich zahynuly tisíce (Xuan a Little, 2015). Mezi popravenými bylo nanejvýš pravděpodobně dost vůdčích osobností, nositelů bojových umění.

Ti, kteří zbyli, upadli v silnou nemilost. Zdá se, že přešli do ilegality a přežili. Při vzniku Čínské republiky se totiž opět objevili na veřejné scéně.

Konec boxerského povstání
Konec boxerského povstání.

Konec císařství a vznik Čínské republiky

V roce 1912 skončila po dvou tisíciletích monarchie a byla vyhlášena republika. Samozřejmě, že při takhle velké změně je nutné si uvědomit, a popřípadě i upravit, svoji vlastní národní identitu. Na co ze své historie naváže? Co prohlásí za svoji temnou stránku? S čím se rozloučí? Co ponechá? Co bude rozvíjet?

V rámci Hnutí za novou kulturu vyjevila právě zrozená republika i svůj postoj k bojovým uměním. Zde bylo sdělení poměrně jednoznačné: bojová umění budou akceptována pouze pokud budou schopna demonstrovat, že byla modernizována, a že mohou sloužit jako vhodná forma tělovýchovného vzdělání pro blahobyt Číny a jejích obyvatel.

A začaly se dít věci.

Již v roce 1912, tedy v roce oficiálního vzniku Čínské republiky, byl založen Pekinkský výzkumný ústav fyzické kultury. Jeho posláním bylo propagovat fyzické (zdravotní) výhody cvičení Taijiquan. V jeho čele stáli, kromě jiných, zástupci Taijiquan: Yang Cheng-fu (styl Yang), Wu Jian Quan (styl Wu) a Sun Lu Tang (styl Sun). Další reprezentanti bojových umění se sdružili v také nově vzniklé a velmi slavné Jing Wu Atletické asociaci, která postavila čínské bojové umění na roveň západním sportům, a tím je udělala atraktivní i pro střední vrstvu a pro výuku ve školách (Ross, 2017).

Tomuto novému pojetí se musela přizpůsobit i obsah a metodika jejich výuky, jakož i pohybové techniky. Bylo je nutné přizpůsobit pro masy. Yang Chen-fu (*1883-†1932), vnuk zakladatele stylu Yang, odstranil z rodinné sestavy Taijiquan veškeré výbušné prvky a obtížné figury a pohyby, a pak ji, pod vlajkou „tradičního čínského bojového umění” začal propagovat a učit jako terapeutické cvičení zlepšující fyzickou a psychickou kondici čínského obyvatelstva (viz úvodní článek na www.yangchengfu.org). Yang Cheng-fuova sestava 103 (popř. 108) forem, které se dnes říká „tradiční” nebo „klasická”, se stala nesmírně populární a je jí dodnes. Cvičí jí snad desítky miliónů lidí. Její další ještě více zjednodušené deriváty cvičí další desítky až stovky miliónů.

V roce 1928 se stal Yang Cheng-fu vrchním učitelem Taijiquan v nově založeném Středisku (akademii) bojových umění a zároveň i čínskou celebritou. Celou Čínou obdivovaným „Velkým Mistrem Taijiquan” zůstal dodnes. A kdo proti němu a jeho zjednodušujícím až zcela eliminačním zásahům zvedne slovo, je označen za neznaboha.

V témže roce, v roce 1928, vláda zakázala pouliční veřejné bitky konané na vyvýšeném pódiu zvaném Lei Tai, které byly od desátého století nedílnou součástí čínské kultury a bojových umění, a nahradila je oficiálními, každoročně pořádanými sportovními soutěžemi, ve kterých se soutěžící hodnotili body. Organizací těchto soutěží bylo pověřeno právě Středisko bojových umění (Ross, 2017).

Lei Tai
Lei Tai: tradiční vyvýšené pódium pro zápasy kdo z koho. Vítězil ten, kdo zůstal nahoře.

Soutěže byly dvoukolové. První kolo se sestávalo ze sólo forem. Pak se, v případě úspěchu, postupovalo do kola druhého, ve kterém se odehrávali duely s protivníky.

Na první celostátní soutěž, která se uskutečnila na podzim 1928, se přihlásilo 600 participujících a přinejmenším 30 tisíc diváků.

Slavnostní zahájení soutěží 1928.

Do druhého kola postoupilo 150 bojovníků-sportovců. A začaly problémy.

Pro mnohé účastníky to totiž byla první příležitost v životě, kdy opravdu dostávali skutečné rány a naopak se skutečné údery a kopy snažili vygenerovat. Množství úrazů bylo tak veliké, že organizátoři, kvůli obavám ze zabití některých největších mistrů naší doby zápasy předčasně ukončili a dali vyhlásit vítěze hlasováním (Ross, 2017).

Nazval bych to národní ostudou.

Ani příští rok to nebylo o moc slavnější. Jeden z účastníků k tomu poznamenal (Ross, 2017): Všichni tito „ortodoxní dědici” tradičních bojových umění, a to bez ohledu, zda byli velebnými mnichy nebo místními velmistry, byli v soutěži buď smeteni, nebo z ní ze strachu odstoupili.

A jak si vedlo ještě před pár desítkami let výkonné, efektivní, obdivované a oceňované omění Taijiquan? Jak v roce 1928, tak i v roce 1929 byli mezi diváky i organizátory mistři i studenti Taijiquan, ale ani jeden z nich se soutěží nezúčastnil. Ani nyní, ani později, nikdo z nich nedemonstroval Taijiquan principy — jeho vnitřní sílu, a ani schopnost přemoci cílu slabostí, protože vše, na čem [v soutěžích] záleželo, byla brutální síla a fyzická mohutnost.

Uvedené nasvědčuje, že oficiální linie tradičních čínských bojových umění, a řekl bych, že u Taijiquan obzvláště, prožívala krizi. Lze asi tušit proč. Existovala však i linie neoficiální, která obešla Yang Cheng-fua a šla přes jeho bratra Yang Shao-houa.

Záznamy o neoficiální linii Taijiquan jsou velmi řídké. Z toho mála. co jsem našel, mohu říci toto: neorientovala se na masy — získání a výuku co nejvíce studentů — ale na výuku skutečného bojového umění. Yang Shao–hou, bratr Yang Cheng-fua, styl svých předků nijak zvlášť neměnil a jeho tréninky byly bojové a velmi náročné. O bezvědomí, krev a úrazy zde nebyla nouze. Není divu, že počet jeho přímých studentů nepřesáhl počet prstů na jedné ruce. Počet výrazně menší, než desítky bratrových.

Erle Montaigue v akci
Erle Montaigue (vpravo). Erle Montaigue (*1949–†2011), který odvozoval své umění od linie „drsoně” Yang Shao–houa, předvádí, jak takové „měkké a poddajné” Taijiquan může vypadat v bojové praxi.

Jako by nestačily důsledky Boxerského povstání a osvětové aktivity vládního Hnutí za novou kulturu a dalších spolků, dostala čínská bojová další tvrdé rány. Tentokrát v podobě občanské války a vzápětí i v podobě diktatury proletariátu s jejím předvojem Komunistické strany Číny vedené Mao Zedongem (v českém přepisu Mao Ce-tung) a jejími dvěma revolučními projekty nazývanými Velký skok vpřed a Kulturní revoluce.

Občanská válka, Velký skok vpřed, Kulturní revoluce

V letech 1927–1949 byla v Číně občanská válka. Během ní proběhla tzv. Druhá čínsko–japonská válka, ve které japonští vojáci zhusta masakrovali učitelé bojových umění, a navíc ještě 2. světová válka. Výsledkem občanské války bylo ustanovení dvou států, které se oba prohlašovaly za legitimní vlády. V roce 1949 vznikla na pevninské Čínská lidová republika vedená komunisty, a na ostrově Tchajwanu (plus několika dalších malých sousedních ostrovech) Čínská republika vedená Kuomintangem, Čínskou národní stranou.

Na pevnině byly veškeré sporty, tedy bojová umění, umístěny pod vládou řízenou Komisí pro sport a fyzickou kulturu. Tak například se konaly standardizované národní soutěže, a v roce 1956 byla vytvořena, a to dalším zkrácením a zjednodušením Yang Cheng-fuovy již tak zkrácené a zjednodušené sestavy, standardizovaná Taijiquan sestava 24 forem. Tato sestava je v dnešní době, a to o včetně naší země, velice populární; lze se ji naučit rychle a snadno.

Velký skok vpřed začal v roce 1958. Byl to oficiální projekt Čínské lidové republiky mající dobrý úmysl jí během necelé generace dostat do postavení světové velmoci a vybudovat komunismus. Hlavními metodami byla změna průmyslové politiky (zhruba řečeno každá komuna musela mít svojí vlastní vysokou pec a musela z ní produkovat železo), likvidace institutu rodiny, peněz, soukromého vlastnictví a fyzická likvidace potenciálních odpůrců režimu. Xuan a Little píší (2015), že v té době byl příděl 1 kg masa a 1 l oleje na pečení na osobu a rok, a že si můžeme být jisti, že v té době se v parcích Taiji necvičilo.

Velký skok vpřed

Přísliby velkého skoku
Sliby. Dobový plakát slibující, jak bude dobře.
Realita. Dobová fotografie dokladující, že život na venkově v té době růžovým rozhodně nebyl.

Projekt Velký skok se zjevně nepodařil, neboť nastoupil ten největší lidmi vyvolaný hladomor v dějinách, během kterého zemřely desítky miliónů lidí. V některých lokalitách vymřelo až 40% populace. Velký skok vpřed byl předčasně ukončen v roce 1961.

Dobrá, řekla si vláda Čínské lidové republiky, když se tohle nepovedlo, zkusíme něco jiného. A již v roce 1966 zahájila nový projekt, projekt Kulturní revoluce. Ten byl zaměřen proti čtyřem definitoricky ustanoveným přežitkům – 1. proti starému myšlení, 2. proti kultuře, 3. proti obyčejům a návykům a 4. proti buržoazii a revizionismu uvnitř strany. Údernou pěstí tohoto programu se staly tzv. „Rudé gardy”.

Rozpoutalo se doslova peklo. Okolo 7 miliónů lidských obětí, pálení knih, plenění muzeí, boření chrámů a historických budov, zákaz náboženství, tradiční filozofie a tradičních praktik.

Kulturní revoluce. Ani ta „to” svými činy nijak zvlášť nespravila.

Toto období bylo pro tradiční čínská bojová umění velmi pravděpodobně tím zcela nejhorším v celé jejich historii.

V roce 1976 Mao Zedong zemřel a po poměrně krátkých půtkách o moc ve straně a vládě se situace jakž takž stabilizovala. V roce 1978 byla Kulturní revoluce oficiálně prohlášena za opuštěnou. Lidé se však báli dál. Možná i proto bylo v roce 1980 vydáno oficiální prohlášení, že všechny starobylé Čínské tradice, náboženství a bojová umění, která byla kontrolována státem, budou od teď legální, aby se lidé při jejich praktikování cítili komfortně. (Xuan a Little, 2015).

Během občanské války, Velkého skoku a Kulturní revoluce mnoho (z těch, kteří po předchozích ranách zbyli) učitelů a praktikantů bojových umění emigrovalo. Co se týče Taijiquan, tak to bylo hlavně do Hongkongu a na Taiwan. Důraz byl však kladen ne na bojový aspekt Taijiquan, ale na cvičení pro zdraví a rekreaci, kterou od roku 1912 propagovala vláda staré republiky.

Řekněte sami, co asi tak, po třiceti letech různých příkoří a persekucí a emigrace, mohlo z bojových umění zůstat na pevninské Číně? Asi nic moc. Doslova a do písmene pár aktivních učitelů.

Proto také se mnoho poučených zájemců o umění Taijiquan (a nejen jeho) obracelo spíše na ty, kteří emigrovali. A to i přesto, že panují oprávněné obavy, že tito emigranti nemuseli být právě těmi nejlepšími nositeli nebo učiteli bojových umění. Přesto se právě hlavně díky jim dochovalo alespoň něco.

Od osmdesátých let po současnost

Současná Čínská vláda si bojová umění dobře hlídá a dohlíží na jejich usměrňovaný rozvoj. Vybrala reprezentanty bojových umění, které povzbuzuje, aby ze svého umění dále odstraňovali bojové aspekty a aby se soustředili jenom na zdravotní a exhibiční účely. Jsou povzbuzování i vědci. Ti však proto, aby zkoumali „tradiční dopady bojových umění”. A jak jsem již ukázal, pod tím spojením můžeme docela s čistým svědomím rozumět „od počátku dvacátého století propagované pozitivní zdravotní dopady”.

Čínská vláda také vnímá, že tradiční čínská bojová umění podporují pověst Čínské lidové republiky ve světě, takže například právě teď leží na stole Organizace spojených národů žádost o zařazení Taijiquan do nehmotného kulturního dědictví (zde bych nejspíše dodal „zapomenutého dědictví”). O bojových uměních se natáčejí velkofilmy, které se hemží přímo neuvěřitelnými akrobatickými kousky a velkou duchovní silou.

Vláda si také uvědomila ekonomický význam turismu a obnovuje staré památky, a to obzvláště ty, které se pojí, třebaže i jen v legendách, s historií bojových umění (jako například klášter Shaolin). S přílivem turistů do země se jako zázrakem objevilo velké množství Mistrů bojových umění, a to včetně Taijiquan. Lze je najít na YouTube. Jejich pohyby v krásných oblečkách vypadají skvěle…

Dnes také není vůbec žádný problém si koupit obuv a oděv „speciálně určené pro Taijiquan”, samozřejmě Made in China. Jako by se na fakt, že Taijiquan se tradičně praktikoval v běžném civilním oblečení, zcela zapomenulo. Prodávají se DVD, online a živé kurzy, knihy…

Dnešní Taijiquan je předmětem vědeckých výzkumů, umění, politiky a velmi slušného byznysu. A, samozřejmě, že se i z různých důvodů cvičí.

Taijiquan dnes

Masové cvičení
Jako masové cvičení.
Divadelní představení
Jako divadelní představení.
Filmové dílo
Jako předmět filmových děl.
Taijiquan pro zdraví
Jako cvičení pro zdraví.

Jako cvičení, které prokazatelně přináší pozitivní zdravotní a kondiční dopady, je Taijiquan v dnešní době nesmírně populární. O tom, že všechny dosavadní vědecké studie byly prováděny na lidech s nízkou vstupní úrovní fyzického nebo duševního zdraví nebo kondice, se cudně mlčí.

Jako bojový sport si dnešní Taijiquan nestojí dobře. V přehledných knihách o bojových umění světa není dnešní Taijiquan považováno za seriózní bojové umění, viz např. (Martin, 2012). Nejspíš proto, že se v soutěžích MMA (Mix Martial Arts) či San Shou nijak zvlášť neukazuje, tím méně prosazuje. To je pochopitelné, neboť Taijiquan jako opravdové bojové umění se již nevyučuje. Výuka Taijiquan (beze zbraní) v dnešních školách totiž standardně končí u tzv. Tui Shou, což je sice velmi užitečné neuromuskulární a proprioceptivní trénink, avšak z bojového hlediska jde o neškodnou strkanici, při které jde o to soupeře vychýlit z rovnováhy a nepřijít o rovnováhu vlastní. V klasických spisech je Tui Shou vnímáno, jenom jako přípravka pro další stupeň výuky, pro stupeň skutečného zápolení San Shou. Trvá celá léta, než se adept dostane až sem. Kdo by to chtěl v dnešní době podstoupit? Jsou bojová umění, kde to jde podstatně rychleji.

Tvrdím, že praktikování Taijiquan může být užitečné nejen pro boj a nejen pro zdraví nemocných nebo kondičně podprůměrných lidí. Ale o tom až v dalších článcích.

Shrnutí

Pojďme si shrnout to nejdůležitější:

 K zapamatování
  • Taijiquan bylo původně bojovým uměním. S jeho vznikem se pojí četné legendy. Historicky vzato se jeho vznik datuje do 17. století.
  • Umění Taijiquan je úzce spojeno s čínskou kulturou, nejvíce se opírá o Taoismus.
  • Taoismus má kořeny v čínském Šamanismu a mezi jeho praktiky patří interní alchymie, práce s vnitřními energiemi za účelem dosažení skvělého zdraví a dlouhověkosti. Tyto pět tisíc let staré myšlenkové koncepce a praktiky jsou v Taoismu i Taijiquan patrné dodnes.
  • Svůj název Taijiquan získal až někdy kolem roku 1850.
  • Jako bojové umění zaznamenal Taijiquan největší rozkvět ve druhé polovině 19. století. V té době byl účinným a uznávaným bojovým uměním.
  • Ve 20. století prošel Taijiquan několika významnými proměnami. Při nich byla pozměněno základní určení Taijiquan. Namísto bojového nastoupilo zdraví a exhibice. Změnily se i příjemci. Namísto dobře vybavených a zaujatých jednotlivců se příjemci staly široké masy. Tyto změny vedly k eliminaci či zjednodušení prvků a podstatnému zkrácení výuky.
  • Ve dvacátém století došlo i k přerušení tradic, neboť celá řada učitelů byla eliminována dříve, než mohli své umění předat dalším, nebo svého učení zanechala.
  • V důsledku všech těchto změn lze dnes směle říci, že Taijiquan je zapomenuté tradiční čínské bojové umění.
  • Taijiquan je dnes předmětem vědeckých výzkumů, umění, politiky, slušného byznysu a velmi populárním zdravotním a relaxačním cvičením.
  • Taijiquan může být i uměním, které nám v tom, co chceme nebo potřebujeme, může být velmi užitečné. Podrobnosti k tomuto pojetí naleznete v dalších článcích na tomto webu.

Seznam citovaných zdrojů

GREEN, Thomas A. a Joseph R. SVINTH, ed., 2010. Martial Arts of the World: An Encyclopedia of History and InnovationT. Santa Barbara: ABC-CLIO.

MARTIN, Ashley, 2012. The Complete Martial Arts Training Manual: An Integrated Approach. North Clarendon, Vermont: Tuttle Publishing.

ROSS, David, 2017. Chinese Martial Arts: A historical Outline. B.m.: CreateSpace Independent Publishing Platform.

WONG, Eva, 2011. Taoism: An Essential Guide. Boston: Shambhala.

XUAN, Danny a John LITTLE, 2015. The Tao of Wing Chun: The History and Principles of China’s Most Explosive Martial Art. New York: Skyhorse publishing.